Vítejte na Mgr. Jan Tetřev-Informační server přátel zbraní
 

Hlavní Menu
· Hlavní
· Novinky
· Download
· Historie
· Moderní zbraně
· Časopisy
· Literatura
· Odkazy
· Puškaři
· Krnkové
· Střelnice
· Zabezpečení zbraní
· Lidé kolem zbraní
· Muzea a cestování
· Vzdělávání
· Zbrojní zákon
· Galerie
· Váš účet
· Poslat příspěvek
· Statistika
· 20 Nej...



Další volby
· Inzerce a diskuse
· Archiv článků
· Seznam členů
· Zprávy členům
· Doporučte nás
· Kontakt

Anketa
Ve Střelecké revui nejraději čtu články na téma

Moderní zbraně (včetně testů)
Historické zbraně
Chladné zbraně
Příslušenství
Přehled knih
Poradna
Sportovní střelba
Vojenská technika



Výsledky
Ankety

Hlasů: 3025
Komentářů 4

Kdo je Online
Právě je 66 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde. Jako registrovaný uživatel získáte řadu výhod. Například posílání komentářu pod jménem, nastavení komentářů, manažer témat atd.

Languages
Vyberte si jazykové rozhraní:


Historie: Z historie zajímavých děl
Posted on Neděle, 11. únor 2007 @ 07:00:00 CET od Jana_Procházková

Články Našla jsem ve starých Vynálezech a pokrocích příjemný článek o dělech, která byla zajímavá, technicky někdy přímo revoluční, ale nestřílela jak měla. Tak se na něj podívejte. Vyšel v časopise Vynálezy a pokroky v roce 1939.

Zbrojní technika odjakživa lákala vynálezce. V archivech všech armád lze nalézti nejrozmanitější návrhy výzbroje, mnohdy velmi originální a budící na prvý pohled naději, že byl nalezen bojový prostředek, který způsobí revoluci v dosavadním válčení. Každý vynález je pečlivě zkoušen, a tu se obyčejně ukáže, že života schopným je sotva jeden z tisíce. Nápady různých vynálezců se obyčejně pronikají, navzájem zdokonalují a lze z nich někdy vytěžít aspoň zdokonalení detailů, děje-li se práce za pomoci odborného vojenského ústavu.

I velicí geniové se pokoušeli o štěstí v oblasti válečné techniky, a můžeme z ních jmenovat na př. geniálního Leonarda da Vinci. Z dob svého mládí známe podivuhodnou předvídavost Jul.Vernea, jehož vzducholodi, ponorky, letadla a jiné nápady z oblasti použité fysiky, které nás tehdy uváděly v úžas, jsou dnes skoro všechny realisovány. Ve světové válce byla záplava válečných vynálezů, což potvrzuje americký generál W. Black, který zjistil, že 98% předložených vynálezů jsou bez ceny pro armádu a znamenají jen ztracený čas a práci. Povšimněme si jednoho z úseků snažení vynálezců na poli zbrojní techniky, a to konstrukce děl. Poznáme řadu nápadů, které stojíza povšimnutí.

Když bylo stvořeno první dělo, využívající molekulární síly střelného prachu, bylo tak nebezpečné pro dělostřelce, jako pro cíl, na který střílelo. Proto se snažili mnozí vynálezci nahraditi střelný prach jiným zdrojem energie. Roku 1608 přichází balistik David Rivault de Flurance s návrhem vodního děla. Toto dělo nebylo pravděpodobně nikdy sestrojeno, ale návrh je zajímavý. Vynálezce, který měl jistě určité ponětí o roztahování se hmot teplem, navrhoval, aby se v nábojní komoře děla uzavřela voda a utěsnila střelou. Zatopí-li se pod komorou, střela vylétne z hlavně.

Mnohem reálněji než vodní dělo vypadá dělo, využívající páry. Jeho konstrukcí se zabýval již Leonardo da Vinci a podle různých pramenů dokonce i Archimedes. Rovněž Denis Papin zkoušel podobné dělo, ale zanechal další práce, když dělo vybuchlo a zranilo několik osob. Podle francouzských pramenů byly konány s parním dělem pokusy r. 1750 a r. 1805, kdy se myšlenky ujal i otec parního stroje James Watt, ale bez výsledků. Francouzský generál Gérard investoval mnoho peněz do parního děla, ale rovněž bez výsledku, a proto opustil r. 1814 myšlenku. V téže době však americký inženýr Perkins předvedl v Paříži parní dělo o vysokém tlaku páry. Pokusy nebyly uspokojivé, proto Perkins zhotovil nové dělo, střílející koule váhy 16 liber, které předvedl 6. prosince 1825 v Londýně s úspěchem knížeti Wellingtonovi. Při tlaku páry 45 až 50 atmosfér na čtvereční palec prorazila střela 11 prken z tvrdého dřeva tlustých 1" a vzdálených od sebe rovněž po 1". Při zkoušce ve Woolwich prorazila střela dokonce železnou desku tlustou 1/4", což bylo považováno za nejuspokojivější výsledek, který bylo lze porovnávat i s dělem, střílejícím střelným prachem. Jindy vnikla střela při srovnávací střelbě do jilmového špalku 4'5" hluboko, zatím co střela z pušky vnikla do téhož špalku jen do hloubky 3'75". Při tom prý byla střelba 250krát levnější než u děla se střelným prachem.

Tento úspěch měl ozvěnu i ve Francii. Komise, pověřená prozkoumáním vynálezu, ověřila si uvedené výsledky, ale zároveň zjistila, že k dělu patří parní kotel s komínem výšky 18 stop, takže nebyla vynálezem nijak nadšena. Přes to bylo sjednáno s vynálezcem, že dodá parní dělo ráže 4" za 1000 liber šterlinků. Toto dělo bylo sestrojeno v Greenwichi v dílnách M. Penna a naloděno 1. dubna 1828 ve 176 bednách, vážících asi 15 tun brutto. K vyzkoušeni byla určena komise, v níž byli odborníci zná mých jmen, jako Gay-Lussac, Poisson, Arago a j. Perkinsovo dělo mělo pět hlavních částí: pojezdný kotel s 36 žárovými trubkami, zásobník na páru, napáječku, zvláštní nádrž na páru a dělo ráže 4" s hlavní o 24 rýhách, upevněné na nádrži tak, že bylo lze udíleti hlavni elevaci i odměr. Konstrukce hlavně a spouštěcího zařízení byla velmi jednoduchá a podobná válci výbušného motoru. Po nabiti děla střelou byla vpuštěna ventilem do děla pára, která střelu vypudila z hlavně. V srpnu r. 1828 bylo dělo postaveno u Vincennes pod řízením Perkinse a v září byly podniknuty prvé pokusy.

Dne 24. října byla vykonána srovnávací střelba s dělem ráže 4" na střelný prach. Oheň v kotli byl zapálen ve 12 hod. 17 min. a teprve za 1 hod. 40 min. bylo dosaženo tlaku 60 atm. Pak bylo vystřeleno 40 ran s tlakem páry 60 až 80 atm. a dosaženo dostřelu 280 až 1200 m, podle elevace. Potom byla rychlá palba seriemi 16 až 19 ran za minutu; bylo tak vystřeleno celkem 7 serií. Při zkoušce průbojnosti vnikly střely 2'5 až 3 kroky do země. Zvuk výstřelu byl menší než u děla se střelným prachem. Protokol konstatuje, že k vypálení 17 ran hořel oheň 4 hod. 18 min., při čemž se spotřebovalo 352 kg uhlí, 100 kg dřeva a 1150 I vody. Proto komise rozhodla, že dělo se nehodí pro polní potřebu. 20. prosince r. 1828 bylo Perkinsovi zaplaceno a více se o dělu nemluvilo.

Roku 1872 se píše v Bulletin de la Réunion des officiers o parním kulometu H. Bessemera, který chtěl střílet 2540 ran za minutu s počáteční rychlostí střely 385 misek, ale anonymní autor píše, že to není tak snadno možné (to lze výpočtem potvrdit, jak dále uvidíme) .

V době, kdy se začalo používat hlavní se závity pro stabilisování střely, přemýšleli vtipní vynálezci o jiném způsobu udělení rotace střele. Mezi nimi byl též balistik světového jména, piemontský plukovník hrabě Paul de Saint Robert. Návrh Saint-Robertův byl originální a jeho modely zaujímají v museích zbraní přední místo. Vynálezce jej podrobně popsal ve dvou pojednáních r. 1857 a 1860. V těchto pojednáních vysvětluje výhody svého návrhu, který v podstatě obsahoval myšlenku, dáti střele tvar disku, jakého dnes používají sportovci (obr. 1.)


Taková střela je velmi stabilní a dobře překonává odpor vzduchu. Autor dokazuje, že střela, otáčející se ve smyslu šipky v obr. 1., doletí dále, než kdyby se otáčela v opačném smyslu. Tento poznatek byl prokázán pokusně u kulových střel, které dostávaly rotaci tím, že jejich těžiště bylo mimo střed. Saint-Robert rozebírá ve svých pojednáních oba tehdy známé způsoby uvádění střely v otáčení (excentrické těžiště nebo závit) a shledává je nedostatečnými. Navrhuje proto použití ohnuté hlavně tak, jak je kreslena v obr. 1. Při průchodu hlavní je střela tlačena na vnější stěnu hlavně ve směru šipky b a třením o ni dostane rotaci. Tak se dosáhne znamenité stability střely a lepšího dostřelu. Stačí malé zakřivení, aby se dosáhlo velké rotace. St. Robert dokazuje, že při poloměru zakřivení 8 m lze dosáhnout 100 otáček za vteřinu u diskové střely váhy 3 kg, jejíž velká osa je dvojnásobek osy malé. Protivníci vytýkali tomuto návrhu, že střela má malý obsah trhací náplně, že obrábění hlavně je nesnadné a lafetování hlavně obtížné. Zůstalo jen při teoretickém návrhu, jemuž nikdo neupře originalitu; dělo samo nebylo zkoušeno.

Podle Grande Encyklopédie, vyšlé v Norimberku, byly vzduchové zbraně vynalezeny jižr. 1560, je však pravděpodobné, že teoretické návrhy, upotřebiti vzduchu k vypuzení střely z hlavně, jsou ještě starší. Rivault de Flurance tvrdí, že arkebusu na stlačený vzduch sestrojil r. 1608 Maxim Bourgeois, bydlící v Lisieux v Normandii. (tohoto puškaře jsme ovšem v seznamu puškařů nenašli-pozn. J.P. ). Rivault viděl, jak z ní bylo vystřeleno několik roubíků přes 400 kroků daleko.

V polovině 18. století bylo používáno více vzduchovek, hlavně původu německého. V pařížském Musée de I'Armée je jich několik. Na př. č. 170 je vzduchové dělo bronzové; tělo kompresoru je pod prvním zesílením hlavně a vzduch se stlačuje sklopnou pákou, umístěnou vzadu; stisknutím knoflíku se otevře šoupátko a stlačený vzduch vystřelí projektil. Mnohé vzduchovky mají nádrž v pažbě; nádrž lze odšroubovati a naplniti zvláštním kompresorem. Náš bývalý zákon o zbraních nazývá takovou zbraň větrovkou a považuje ji za zbraň zakázanou. Roku 1848 zkoušelo francouzské Comité de l'Artillerie vzduchové dělo vynálezce Perrota, který mohl střílet na výhodnou dálku padesát střel. Komité uznalo princip za vyhovující a rozhodlo se pomoci vynálezci, aby sestrojil rychlopalnou zbraň, opatřenou nádrží na vysoký tlak a určenou k obraně pevností. Když Perrot po určitých průtazích a po finanční pomoci konečně zbraň dodal, nebyla tato z různých příčin vyzkoušena. Roku 1883 oživil myšlenku vzduchového děla americký inženýr Mefford. Navrhl použíti velké nádrže se stlačeným vzduchem a velmi dlouhé hlavně, aby tlak mohl dlouho působit na střelu. Podle tohoto principu sestrojil inženýr Zalinski dělo ráže 8". Podle popisu bylo dělo z oceli o tloušťce stěn 3 mm a bylo vyloženo uvnitř mosaznou košilí též tloušťky 3 mm. Nádrž na stlačený vzduch měla obsah 4 m3 a z ní se pouštěl vzduch trubkou do nábojní komory hlavně, která měla celkovou délku 18 m. Nabíjela se kulisovým zařízením a náplň vzduchu se řídila pákou, při čemž se samočinně zajišťovalo uzavření, než střela vyletěla. Střely byly válcové s kuželovou špičkou a z tenké mědi; jejich trhací náplň měla váhu až 45 kg při celkové váze střely 63 kg. Váha hlavně byla 2040 kg, lafety 17000 kg. S tímto dělem bylo vykonáno mnoho střeleb. S tlakem 70 atm. při elevaci 33° bylo lze dostřelit na dálku 3700 m. Ač je to na vzduchové dělo úctyhodný výkon, přece je to málo ve srovnání s dělem, které využívá energie střelného prachu, přihlížíme-li k veliké váze zbraně. Dne 20. XI. 1887 byl starý dřevěný škuner "Siliman" zničen čtyřmi výstřely tohoto vzduchového děla a noviny celého světa o tom psaly. Spojené státy potom objednaly torpédoborce, jehož výzbroj tvořily 3 vzduchová děla ráže 15", a Italie objednala vzduchové dělo téže ráže pro opevnění ve Spezii. Toto dělo bylo z litiny, a hydraulické zamiřování umožnilo obsluhu, vykonávanou jedním mužem.
Dělo bylo zkoušeno v USA v pevnosti Hamilton, a jeho střely váhy 241 kg dosáhly při elevaci 18° dostřelu 1100 m a při největším tlaku až 1600 m. Později se objevily potíže u těchto děl, a děla upadla v za pomenutÍ. Dnes slouží vzduch jako pohonálátka zbraní jen střelbě z malých vzduchovek, hlavně k výcviku ve střelbě, neboť střelba je velmi přesná a levná.

Všemocná elektřina počala ovládat ve II. polovině 19. století všechny oblasti praktického života, a tu si mnozí vynálezci myslili, že tato zázračná moc je též povolána, aby přetvořila dělostřelectvo. Dodnes se to však nepovedlo.

Elektřina zasáhla nejdříve při zdokonalení odpalování zbraní. R. 1867 jistý pan Trouvé sestrojil pušku, u níž zamontoval do pažby dva mokré galvanické články, hermeticky uzavřené. Byla-li hlaveň v poloze ústím nahoru, nebyly elektrody ponořeny v elektrolytu a ponořily se do něho, teprve když bylo zamířeno, načež stačilo stisknout spoušť, aby se rozežhavil platinový drátek, od něhož se roznítila prachová náplň. Tak prý bylo lze střílet 18 až 20 ran za minutu. Ve Vídni byl zkoušen r. 1883 podobný vynález, avšak galvanické články byly nahrazeny akumulátorem; zkoušky prokázaly neschopnost zbraně pro polní službu.

V červenci r. 1884 posuzovalo francouzské dělostřelecké komité vynález advokáta La Lanze. Bylo to dělo, střílející bez prachové náplně, které využívalo elektromagnetické síly solenoidu. Aparatura byla velmi těžká se zřetelem k výsledku střelby, a proto rozhodlo komité, že děla nelze použít ve válce, a dodalo, že přístroj je pro střelce tak nebezpečný, jako pro cíl.

Roku 1901 ohlásil francouzský konsul v Norsku, že elektrické dělo kapitána Birkelanda může vrhati střely až 1000 kg těžké. Profesor Birkeland pracoval na vynálezu spolu se známým vynálezcem opakovačky, plukovníkem Kragem. Dělo bylo velmi dlouhé s neproměnnou elevaci, a dostřel se měnil změnou počáteční rychlosti střely. Střela měla tvar cívky, kolem níž byl ovinut drát, jímž probíhal indukovaný proud. Armatura děla (hlaveň) byla též ovinuta drátem, jímž procházel proud ze silné akumulátorové baterie, dobíjené dynamem. Přerušovač proudu (pravděpodobně jde o přerušovač, zapojující jednotlivé civky hlavně) byl tajné konstrukce. Pokus ukázal, že mnoho chybí k tomu, aby bylo lze tvrdit, že lze střílet střely váhy 1000 kg. Bylo možné střílet jen střely váhy 900 g počáteční rychlostí 75 m/sek. Teoreticky bylo studováno dělo, které mělo střílet střely váhy 25 kg počáteční rychlostí 150 m/sek.

V květnu r. 1906 se objevuje návrh Nodona, využívající elektromagnetického efektu a schopný prý vrhnout střelu váhy 100 kg počáteční rychlostí 1000 m/sek. Vynálezce předpokládal, že pro jednu ránu za minutu stačí agregát 8 až 10 ks s baterií napětí 70 V. Celé dělo mělo vážit 30 tun. Studium projektu bylo svěřeno kapitánu Christmanu z dílen v Puteaux. Laboratorní přístroj však prokázal, že se Nodon mýlil. Nebylo by stačilo 10 ks, ale 1100 ks, nepočítaje ztráty v děle. Proto bylo rozhodnuto, že není možné realisovat dělo na elektromagnetickém principu.

Ve světové válce i po ní se ještě několikrát vynořil návrh elektrického děla, ale vždy se prokázalo, že jde buď o fantasii, neb o hračku, neschopnou použití v poli.

Zajímavé dělo je popsáno v revui Cosmos z 10. III. 1900, a jeho vynálezcem jest anglický inženýr E. Hoyle. Princip je tento (obr. 2.):

Plyny z prachu tlačí na píst P velkého průměru, a před pístem je kapalina, která tlačí na střel u S. Střela má malý průměr, čtyřikrát menší než je průměr pístu. Má-li proběhnout oběma průřezy stejné množství kapaliny, musí tato míti v malém průřezu větší rychlost. Teoretická úvaha říká, že rychlostí jsou v nepřímém poměru čtverců průměrů; je-li tedy průměr střely čtyříkrát menší, než průměr pístu, musí býtí její rychlost šestnáctkrát větší. Z popisů nelze zjistit, zda bylo takové dělo sestrojeno. V poslední době byl však tento princip v poněkud jiné podobě uplatněn u t. zv. Gerlichovy střely, o níž bylo psáno v tomto časopisu (roč. 1934, číslo 16.).

Odstředivé dělo se objevuje velmi často i v poslední době, obyčejně pod velkými nadpisy sensacechtivého tisku. Ve skutečností jde o staré dělo, které popsal časopis Cosmos v r. 1901, kde uvedl jako vynálezce Jamesa Judge z Newcastlu. Principem je rychle se otáčející kolo, které jest opatřeno radiálním kanálkem, spojeným s provrtaným hřídelem. Zavede-li se do hřídele střela tvaru koule, je tato tlačena odstředivou silou do kanálku na obvod kola, kde dostane jeho obvodovou rychlost, kterou kolo opustí. Není těžké vypočíst potřebný počet obrátek, aby střela dostala náležitou počátečni rychlost. Vynálezci obyčejně mluví o tisících střel, vypálených v minutě. Dejme tomu, že bychom chtěli vystřelit jen tolik střel a takovou rychlostí, jako střílí obvykle kulomet, t. j. asi 6 ran za vteřinu počáteční rychlostí střely kolem 800 m/sek. Příváze střely 10 g je to asi 300 kilogrammetrůpro jeden výstřel, tedy při šesti ranách za vteřinu 24 ks, nepočítaje ztráty. Z toho vidíme, že takový mechanický kulomet by byla ve skutečnosti slušná aparatura; ve srovnání s vahou kulometu by byla asi 100krát těžší. Kromě toho je třeba uvážit nevýhodný tvar kulové střely proti střele podlouhlé, obtíže míření, malá pohotovost k palbě atd.; vidíme, že uskutečnění takové zbraně je skoro ilusorní.

Z uvedeného přehledu je patrné, že budeme ještě dlouho odkázáni na energii, ukrytou v střelném prachu.

Ing. J. Valníček.


 

 
Příbuzné odkazy
· KDE
· Více o Články
· Novinky od Jana_Procházková


Nejčtenější článek o Články:
Samonabíjecí plynová pistole Drulov DU-10 Condor


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 4
Hlasů: 1


Prosím najděte si čas a hlasujte pro tento článek:

Špatný
Průměrný
Dobrý
Výborný
Skvělý



Možnosti

Vytisknout stránku  Vytisknout stránku

Poslat tento článek známým  Poslat tento článek známým

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 2 komentářů
Práhy
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.
 

Re: Z historie zajímavých děl (Skóre: 1)
od Jerry (jerry@a-contact.cz) v Neděle, 11. únor 2007 @ 12:15:02 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) http://www.a-contact.cz/lyard1
Děkuju Janě Procházkové (i Ing. J. Valníčkovi :-), už dlouho jsem si tak nepošmák'.
Některý lidi jsou děsný koule a vymyslej zajímavý věci, ale chemie holt zatím vítězí. Dejte do prťavý pistolky mrňavej náboj a naděláte škody, jéje.


[ Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se ]


Vyzkoušejte Linux

Všechna loga a obchodní známky na tomto webu jsou vlastnictvím svých majitelů. Za komentáře si odpovídají jejich odesílatelé. © 2001 mIRC.cz Team.
Tento web je vytvořen pomocí PHP-Nuke, systému pro webové portály, napsaný v PHP. PHP-Nuke je Free Software šířený pod GNU/GPL licencí.
Naše zprávy si můžete stahovat pomocí souboru backend.php nebo ultramode.txt