Vítejte na Mgr. Jan Tetřev-Informační server přátel zbraní
 

Hlavní Menu
· Hlavní
· Novinky
· Download
· Historie
· Moderní zbraně
· Časopisy
· Literatura
· Odkazy
· Puškaři
· Krnkové
· Střelnice
· Zabezpečení zbraní
· Lidé kolem zbraní
· Muzea a cestování
· Vzdělávání
· Zbrojní zákon
· Galerie
· Váš účet
· Poslat příspěvek
· Statistika
· 20 Nej...



Další volby
· Inzerce a diskuse
· Archiv článků
· Seznam členů
· Zprávy členům
· Doporučte nás
· Kontakt

Anketa
Ve Střelecké revui nejraději čtu články na téma

Moderní zbraně (včetně testů)
Historické zbraně
Chladné zbraně
Příslušenství
Přehled knih
Poradna
Sportovní střelba
Vojenská technika



Výsledky
Ankety

Hlasů: 3026
Komentářů 4

Kdo je Online
Právě je 62 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde. Jako registrovaný uživatel získáte řadu výhod. Například posílání komentářu pod jménem, nastavení komentářů, manažer témat atd.

Languages
Vyberte si jazykové rozhraní:


Lidé kolem zbraní: Král českých vynálezců a zbraně / K 60. výročí úmrtí Ludvíka Očenáška
Posted on Středa, 30. září 2009 @ 03:00:00 CEST od David_Pazdera

Články Úplná verze článku, který v částečně zkrácené podobě vyšel ve Střelecké revui č. 9/2009, s podstatnými doplňujícími komentáři přítele Pavla Kodery, jenž pochází z kraje, kde Ludvíka Očenáška dodnes chovají ve velké úctě.

Pokud bychom se v české historii pokoušeli nalézt muže, jenž by mohl být reálným ztělesněním Járy Cimrmana, mezi vážnými kandidáty na tuto roli by nemohl chybět „král mezi českými vynálezci“ Ludvík Očenášek (1872-1949). Jak si v následujícím jubilejním článečku připomeneme, tento nesmírně pilný a mnohostranný technik, oddaný vlastenec a ne tak úplně úspěšný podnikatel zkoušel štěstí i na poli zbrojní techniky.

Ludvík Očenášek se narodil Marii a Vojtěchu Očenáškovým 4. srpna 1872 ve vsi Kříše (asi 15 km severně od Rokycan, dnes součást obce Břasy). Ludvíkův otec byl správcem dolů a právě jeho pracovní povinnosti rodinu v roce 1878 přivedly do dolnobělského regionu na sever od Plzně. Ludvík si k tomuto kraji vytvořil pevnou vazbu a zdejší lidé mu tuto přízeň dodnes oplácejí: vždyť už v roce 1936 zde byla otevřena „Stezka Ludvíka Očenáška“ a v roce 1946 byl vynálezce jmenován čestným občanem obce Dolní Bělá.
[Komentář Pavla Kodery: Stezka L. O. byla v r. 1936 otevřena jako standardní zelená turistická značka KČT. V minulých letech byla ale na její trase vybudována naučná stezka L. O. o třinácti zastaveních, která byla slavnostně otevřena v neděli 9. srpna 2009. Možná by to stálo za zmínku - jednak to svědčí o tom "dnešním oplácení", jednak je to docela dobrý tip na výlet.]
Malý Ludvík chodil do čtyřtřídní školy v Dolní Bělé, načež ve 14 letech nastoupil v Praze do učení na elektrotechnika k firmě Dr. Houdek a Herwert, továrna na mechanické a fyzikální přístroje. Současně navštěvoval státní průmyslovou školu a stal se též doživotním nadšeným členem tělocvičné jednoty Sokol. Po vyučení do roku 1898 pracoval v patentní kanceláři Ing. Ladislava Vojáčka. Mezitím v letech 1893-1896 absolvoval v Písku základní vojenskou službu. Právě zde se seznámil se svou životní družkou Pavlínou Tašnerovou. Vzali se v listopadu 1897 a z jejich svazku vzešly tři děti: Miroslav (nar. 1898), Milada (1900) a Ludvík (1907). Prvorozený syn vystudoval techniku a jako inženýr se svým otcem úzce spolupracoval a nakonec v polovině 30. let převzal jeho továrnu.
Sám Ludvík Očenášek po absolvování průmyslové školy začal ve studijním roce 1898/1899 jako mimořádný posluchač studovat na C. k. české vysoké škole technické v Praze elektrotechniku; už v roce 1900 však jeho studia skončila kvůli neplacení školného.

Letecký průkopník
V roce 1898 si Očenášek založil vlastní podnik, původně mechanickou dílnu s pár zaměstnanci, jež se do roku 1910 rozrostla na „elektrotechnickou továrnu a strojírnu“ se 150 dělníky. Očenáškův podnik se zabýval výrobou nejrůznějších elektrotechnických a fyzikálních přístrojů a hračiček (vydával ale třeba také gramofonové desky se sokolskými skladbami), pan majitel se ovšem mezitím stihl realizovat i na poli „dopravních“ vynálezů. Už v roce 1898 představil svůj bizarní monocykl. V roce 1905 si přihlásil k patentování kromě obloukové lampy (později ji zdokonalil) svůj rotační motor. Dlouho se tradovalo, že jej vynálezce zamýšlel primárně pro pohon letadla; nové bádání ale ukázalo, že Očenášek svůj motor nejprve zkoušel v automobilu a teprve koncem prvního desetiletí 20. století začal zvažovat jeho použití v letadle. Nakonec se však rozhodl pro zakoupení výkonnějšího francouzského motoru Gnôme, u něhož se kvůli dílčí podobnosti s Očenáškovým francouzským patentem spekulovalo o plagiátorství. Na začátku druhé dekády 20. století se Očenášek pustil do leteckých pokusů, které se ovšem nedostaly za stádium skoků a v roce 1912 je definitivně ukončil požár, při kterém Očenáškovo letadlo nikoliv jeho vinou shořelo.
To už měl nepříliš úspěšný aviatik jiné starosti, protože kvůli kapitálovému posílení své zadlužené firmy přistoupil v roce 1911 na vytvoření společnosti s ručením omezeným „Pražské elektrotechnické závody“. Očenášek se při této příležitosti musel mj. zavázat, že ukončí své letecké pokusy a omezí vynálezeckou činnost. Ani tato oběť však nezabránila dalšímu úpadku společnosti, o jejíž likvidaci bylo rozhodnuto na valné hromadě 31. ledna 1914. K výmazu firmy z obchodního rejstříku došlo v létě 1918.

Vzdušná torpéda a odposlechy
První známý Očenáškův počin na poli zbrojní techniky pochází z roku 1909, kdy si v Rakousko-Uhersku (poté také v Anglii) přihlásil k patentové ochraně „zařízení k řízení vypuštěných torpéd pomocí světelných paprsků“. Prozatím netušíme, jakým myšlenkovým pochodem se k tomuto zajímavému vynálezu dopracoval. Nicméně když byl Očenášek po vypuknutí světové války povolán do služby ve vojenské nemocnici v Praze-Suchdole jako samostatný rentgenolog a po nějaké době se rozhodl – jak to alespoň sugestivně líčí ve svých těsně po válce publikovaných vzpomínkách – pomoci Dohodě konstrukcí náhrady za dělostřelectvo, na mysli mu vytanulo opět torpédo. Tentokrát ovšem tzv. vzdušné. De facto šlo o jednoduchý vrhač nadrážových min (torpéd). Podle Očenáškových údajů vznikl do 15. března 1915 model, nákresy, popis a fotografie, což vše bylo propašováno přes Švýcarsko do rukou T. G. Masaryka jakožto český dar francouzské vládě. A již v srpnu začali Francouzi na západní frontě používat novou zbraň… Tolik Očenášek.
Pilný vynálezce toho ovšem za první světové války prožil víc; asi největší slávu si získal díky úspěšnému napíchnutí telefonní linky mezi Vídní a Berlínem v roce 1918. Samozřejmě nechyběl ani při převratových událostech po vyhlášení samostatného státu, za což obdržel Československou revoluční medaili.

Průkopník bez koruny
Do 20. let se Očenášek vrhnul se svým typickým nadšením a tvůrčím rozptylem, za čímž ovšem neméně typicky následoval stále slabší obchodní úspěch. Jeho pozornost nejprve upoutaly rozhlasové přijímače, vzápětí si ale nechal patentovat „vypínač o několika světelných větvích“ a navíc též stroj plnící tablety léků do obalů…
Ve druhé polovině 20. let se pro změnu soustředil na vynálezy související s reaktivním pohonem. Slávu si vydobyl úspěšnými pokusy s raketami, díky nimž je celosvětově uznáván za jednoho z průkopníků raketové techniky. Dodejme jen, že první úspěšný start Očenáškových raket proběhl na Bílé Hoře 2. března 1930.
Ze svých pokusů s raketami neměl Očenášek nejspíš ani korunu. Nějaký čas se ovšem zdálo, že bilanci by mu mohly zlepšit „hydro-dynamické“ čluny, které k pohonu využívaly proud vody vypouštěný těsně nad hladinu proti směru jízdy a na nichž od roku 1928 pracoval se synem Miroslavem. O plavidlo tohoto druhu, které vzniklo ve třech variantách, projevilo zájem např. československé ministerstvo národní obrany, polské ministerstvo námořnictví či jedna japonská firma. Vše skončilo dodáním jednoho člunu (nikoli Očenáškovy výroby) MNO na podzim 1935 pro 6. ženijní pluk v Bratislavě, kde bylo plavidlo později při nehodě zcela zničeno.
To už však byl s Očenáškovým podnikáním definitivní konec. Na začátku 30. let, kdy v ČSR naplno propukla hospodářská krize a kdy neúnavnému a věčně optimistickému vynálezci táhlo na šedesátku, se živitelskou rodiny stala jeho dcera Milada. Prvorozený syn Miroslav převzal otcovu dílnu, kterou před věřiteli zakamufloval názvem „Ing. Miroslav Očenášek, elektrotechnický závod“. Ani jemu se však v podnikání příliš nevedlo.
Sám Ludvík Očenášek nastoupil 30. prosince 1933 (v jiných materiálech 1932) ve Zlíně do firmy Baťa, kde oficiálně pracoval jako konstruktér prodejních automatů, nicméně zaměstnavatel měl údajně největším zájem o Očenáškův hydrodynamický člun. Pracovní podmínky však vynálezci silně nevyhovovaly a již v létě 1934 se proto vrátil do Prahy do firmy svého syna. V zásadě se už ale jen věnoval svým vynálezům. Jeho záběr se trochu omezil a navíc se mu podařilo získat platící zákazníky. To byl případ jeho farmaceutických přístrojů a nejspíš také jeho podzemních reproduktorů z roku 1937, jimiž tento oddaný Sokol odstranil zpoždění pohybů velkého počtu cvičenců, kteří na velkém stadionu cvičili podle hudby z jednoho zdroje.

Záhadná puška
Ve druhé polovině 30. let pod dojmem vzrůstajícího ohrožení republiky obrátil Očenášek svou pozornost opět ke zbrojní technice. Jeho činnost z této doby zatím není příliš dobře zmapovaná, takže jen stručně: 23. února 1938 přihlásil k patentování lehkou a těžkou střelnou zbraň s velkou počáteční rychlostí, plochou dráhou letu střely a zvětšenou průbojností. Očenášek pod hlaveň této zbraně (není jasné, zda jen na papíře) umístil přídatné zásobníky s prachovými náboji, které se při průchodu střely vývrtem nad nimi vznítí – cílem bylo zvýšit klesající tlak v hlavni na konstantní hodnotu po celou dobu průchodu střely vývrtem. Při přihlašování patentu se Očenášek dovolával své nemajetnosti a prosil o prominutí všech příslušných poplatků. I to mohl být jeden z důvodů, proč mu tento patent – pokud je nám známo – nebyl udělen. 2. dubna 1938 následovalo přihlášení „střelné zbraně malé ráže pro střelbu projektilu velké ráže“. Čili návrat ke kořenům z roku 1915. Kromě toho prý Očenášek v roce 1938 pracoval na raketové zbrani ve stylu pozdějších sovětských kaťuší. Vynálezce chtěl plány poslat přes prezidenta Beneše do zahraničí. Když to nevyšlo, údajně je po celou válku schovával zazděné v činžáku, kde bydlel.
A pak je tu poněkud záhadná nehlučná puška – zbraň s integrovaným tlumičem hluku výstřelu a plamene. Podle dosavadních tvrzení Očenášek pracoval na takto upravené pušce a kulometu v letech 1934-1936, přičemž dochovaná fotografie ukazuje kulomet Schwarzlose. K tomu jen jedna poznámka: materiály Vojenské kanceláře prezidenta republiky jasně dokazují, že Očenášek na kulometu s tlumičem pracoval již v prvních měsících roku 1924 a nelze vyloučit ani rok 1923. Vynálezce tak činil s finanční a zjevně i materiální podporou MNO (jak by jinak získal kulomet). Původní subvence však Očenáškovi přestala brzy stačit, a tak koncem března 1923 zkusil využít své minulosti člena Maffie. Jak nakonec dopadl, to se nám zatím nepodařilo zjistit.
Faktem zůstává, že příslušný, dále zdokonalený patent Očenášek (poté co i tuto dokumentaci údajně během okupace skrýval) přihlásil až po válce, konkrétně 21. června 1946. Československý patent č. 79 515 mu byl uznán 15. září 1949. Mj. se v něm říká, že zkoušky s tímto tlumičem byly provedeny s puškou i kulometem ráže 7,92 mm a že kromě úplného potlačení plamene byla rána výstřelu „zcela nepatrná. Při střelbě v uzavřené místnosti bylo v blízkosti zbraně slyšitelné pouze slabé plesknutí a ve vedlejší místnosti, oddělené pouze slabou přepážkou, nebyla rána již vůbec slyšitelná.“

Nezdolný barikádník
Za druhé světové války se Očenášek stáhnul do ústraní a věnoval se pouze konstrukci farmaceutických přístrojů (po válce na ně získal tři patenty a sklízel s nimi úspěchy na Jarním pražském veletrhu v roce 1949). Nezdolný vlastenec a bývalý „Maffián“ ale nemohl zůstat zcela nečinný. V roce 1944 údajně zajistil spojení mezi knězem z Dražně vězněným v Terezíně a jeho rodiči. V roce 1945 mu byt zdemoloval spojenecký nálet. Sám přišel k úhoně 8. května 1945 při bojích na barikádě, kdy utrpěl četná vážná poranění po výbuchu granátu. Nicméně přežil a opět se pustil do vynalézání.
Ludvík Očenášek zemřel před 60 lety, 10. srpna 1949 při letním pobytu v Dražni, pár kilometrů od své milované Dolní Bělé. Pochován byl na Olšanských hřbitovech.

[Poznámka Pavla Kodery k obrazovému doprovodu v SR 9/2009: Foto s popisem „Život a dílo Ludvíka Očenáška v kostce na jedné ze současných zastávek Stezky Ludvíka Očenáška, poprvé otevřené již v roce 1936“ je ve skutečnosti poster, který očenáškovští aktivisti používají při akcích. Stezka je ale profesionálně udělaná za podpory ESF EU a Plzeňského kraje! Viz foto na těchto stránkách. Tyto stránky dělá manžel Očenáškovy neteře doc. RNDr. Žaloudek, CSc., který se v důchodu Očenáškem intenzivně zabývá. Kromě mnoha informací a fotografií je zde k vidění i snímek funkčního monocyklu, který byl předveden na vzpomínkové akci k 60. výročí úmrtí Ludvíka Očenáška, uspořádané občanským sdružením Přeskopec v neděli 9. srpna odpoledne na hradě Bělá v Dolní Bělé.]

 

 
Příbuzné odkazy
· KDE
· SETI Institute
· Více o Články
· Novinky od David_Pazdera


Nejčtenější článek o Články:
Samonabíjecí plynová pistole Drulov DU-10 Condor


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 0
Hlasů: 0

Prosím najděte si čas a hlasujte pro tento článek:

Špatný
Průměrný
Dobrý
Výborný
Skvělý



Možnosti

Vytisknout stránku  Vytisknout stránku

Poslat tento článek známým  Poslat tento článek známým

"Přihlášení" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentářů
Práhy
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.
 


Vyzkoušejte Linux

Všechna loga a obchodní známky na tomto webu jsou vlastnictvím svých majitelů. Za komentáře si odpovídají jejich odesílatelé. © 2001 mIRC.cz Team.
Tento web je vytvořen pomocí PHP-Nuke, systému pro webové portály, napsaný v PHP. PHP-Nuke je Free Software šířený pod GNU/GPL licencí.
Naše zprávy si můžete stahovat pomocí souboru backend.php nebo ultramode.txt