S Josefem Fučíkem nad knihou „Osmadvacátníci“
Datum: Čtvrtek, 18. leden 2007 @ 06:00:00 CET
Téma: Články


Josef Fučík (roč. 1933) v uplynulých letech upoutal pozornost široké čtenářské obce knihami „Soča 1917“ a „Piava 1918“, v nichž se objevně zabýval významnými bitvami rakousko-uherské armády v první světové válce. Kromě toho se úspěšně zapojil do zdařilého projektu „Pod císařským praporem“, aby nedávno pro změnu prokázal šíři své erudice jako spoluautor knihy „Válka 1866“. Na podzim 2006 vyšla v nakladatelství Mladá fronta jeho nová práce „Osmadvacátníci“ s podtitulem „Spor o českého vojáka Velké války 1914-1918“, která je završením Fučíkova dlouholetého výzkumu „případu 28. pěšího pluku“.

Následující rozhovor s J. Fučíkem nad knihou „Osmadvacátníci“ původně vyšel v SR(SM) 11/2006, čtenáři G-I si jej ovšem mohou exkluzivně přečíst v úplné verzi, neboť do časopisu se z prostorových důvodů nevešla jedna otázku a odpověď.

Ve své knize uvádíte, že vás případ osmadvacátníků zaujal již jako „eléva vojenské vědy“. Jak dlouho se již vlastně touto problematikou zabýváte a od kdy se jí věnujete skutečně do hloubky?
Měl jsem samozřejmě o tomto příběhu jisté povědomí již z dějepisu na střední škole, ale definitivně mě zaujal až někdy v roce 1958, po přečtení studie Karla Pichlíka v „Historii a vojenství“, jíž rovněž připomínám ve své knize. Až do roku 1989 jsem byl odkázán výhradně na tehdy veřejně dostupné domácí prameny, jichž je sice mnoho, ale tvoří je převážně nekonečné verze opakované legendy, jejímž otcem se stal generál Vladimír Klecanda. Věcných a věrohodných informací je v nich velmi málo. Hledat v zahraničí, především v Rakousku a Itálii a navštívit tamní bojiště, bylo pro mne v té době vyloučeno.

Nakolik vaše kniha Osmadvacátníci shrnuje již dříve publikované poznatky a informace a nakolik v ní čtenářům předkládáte dosud nepublikované údaje?
Stačí nahlédnout do poznámek, abyste zjistil, že valná část knihy je zpracována na základě primárních pramenů, jak z vídeňského Válečného archivu, tak z pražského Vojenského historického archivu. K jejich „pročesání“ ve Vídni mi obětavě pomohl dr. Petr Havel. Jsou to především válečné deníky 28. pěšího pluku, operační dokumentace jeho nadřízených velitelství, listiny z archivu rakousko-uherského ministerstva války, císařovy vojenské kanceláře, armádního vrchního velitelství aj. O tyto dokumenty se legendisté nikdy nezajímali; jejich obsah se jim prostě nehodil.

Je ve zpracování případu osmadvacátníku možné jít ještě dál, nebo soudíte, že jste toto téma již plně vyčerpal?
Je to vzrušující příběh desetitisíců českých mužů, nejen osmadvacátníků, ale i z řady dalších českých pluků. Jejich lidskou stránku a vlastnosti, tedy jejich mentalitu, myšlení, charaktery, morálku a občanské smýšlení, jež ovlivňovaly jejich činy v pekle bitev, nelze samozřejmě poznat a popsat v jedné, rozsahem omezené práci. Ale myslím, že to podstatné, co jsem chtěl vyjádřit, kniha obsahuje.

Myslíte, že téma první světové války a účasti českých vojáku v ní může být atraktivní i pro naši nejmladší generaci? Není to pro ni přece jen už jakási „prehistorie“?
Nevím, co je pro dnešní mladou generaci „prehistorie“. Před měsícem jsem v tisku zahlédl výsledky nějaké ankety, z níž vyplynulo, že i události roku 1968 se jejím příslušníkům jeví jako událost velmi vzdálená. Pokud jde o Velkou válku, nebylo snad u nás rodiny, z níž by se jí někdo z mužů nezúčastnil. Vzbudit zájem mladých lidí i o osud jejich předků však lze jen věcným přístupem, nikoliv politickými traktáty a do omrzení opakovanými legendami. Pokud jde o příběh 28. pěšího pluku, dodnes vycházejí knihy, v nichž pluk dezertuje k Rusům jako jeden muž, s praporem a hudbou v čele, a dokonce na Dukelském průsmyku. Jejich autoři neznají ani mapu Slovenska.

Mohl byste našim čtenářům povědět něco víc o sobě? Jaký je váš vztah ke zbraním? Býváte charakterizován jako zbrojní expert, mohl byste nám o tom prozradit trochu víc?
Byl jsem vojákem a stále se jím cítím. Jsem ze staré školy, v řádném a postgraduálním studiu na Vojenské akademii v Brně jsem měl možnost poslouchat profesory, kteří prošli krutými boji druhé světové války. To formovalo i můj vztah k vojenství, lidem ve válce a ke zbraním. Ty jsou bohužel stále ještě zapotřebí, ale měly by zůstat v zodpovědných rukou a být používány uváženě. Dnes se tak bohužel neděje; politikové příliš snadno, nekvalifikovaně a nedomyšleně posílají vojáky na scénu, aniž by vzali v úvahu, že ne vždy lze zbraní dosáhnout požadovaných cílů. Sám se nepovažuji za zbrojního experta; je pravdou, že jsem po odchodu z armády působil jako konzultant jedné evropské průmyslové zbrojní skupiny.

Na závěr tradiční dotaz: jaké jsou vaše další plány do budoucna?
Máte-li na mysli případnou další publicistickou práci, rád bych se ještě vrátil k českým vojákům na přelomu dvou epoch našeho vojenství v letech 1918–1920. Byla to doba, kdy osud mladé republiky visel na vlásku, a existuje zde ve vystoupení jejích vojenských jednotek stále řada otazníků.





Tento článek najdete na Mgr. Jan Tetřev-Informační server přátel zbraní
http://www.guns-info.cz

Adresa tohoto článku je:
http://www.guns-info.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=1377