Nejen zátěž: Historka o úspěšném použití pistolí M1911 ve druhé světové válce
Datum: Úterý, 12. únor 2002 @ 17:19:44 CET
Téma: Články


Krátká analýza proměny pozice krátkých palných zbraní ve vojenské výzbroji v průběhu 20. století, jež je předehrou k pravdivému příběhu, který zaznamenal americký konstruktér a odborník na palné zbraně Melvin Maynard Johnson, Jr.

Za poslední vojenský konflikt, ve kterém nezanedbatelnou úlohu sehrály krátké palné zbraně, bývá označována první světová válka. Dělo se tak především ve stísněných podmínkách boje muže proti muži při dobývání či obraně zákopů. Na druhou stranu pro daný účel omezená výkonnost klasických samonabíjecích pistolí a revolverů už tehdy vedla k jejich úpravám - přidáním pažby, zvýšením kapacity zásobníku, úpravou na střelbu dávkou - a také ke vzniku zcela nové kategorie zbraní: prvních samopalů na pistolové střelivo.

Poté se vojáci začali na krátké palné zbraně dívat stále více skrz prsty. Z výzbroje je sice po celé 20. století nevyřadili, ale o jejich bojové efektivitě hovořili se stále větší skepsí. Otázka zní, jak se bude situace samonabíjecích pistolí - jež dnes vojenské výzbroji jednoznačně dominují - vyvíjet ve století konfliktů nízké intenzity a speciálních operací, do kterého právě směle vstupujeme. Zatím to ale vypadá, že ani stále razantnější prosazování zbraní třídy PDW pozici pistolí zcela nevyvrátí. Minimálně už proto, že s pistolí může hrdinný důstojník zemřít čestně (totiž vpálit si poslední ránu do hlavy) mnohem pohodlněji, než s kterýmkoli zatím vyvinutým kompaktním samopalem.

V právě nastíněném vývoji úpadku vojenských krátkých palných zbraní hraje druhá světová válka úlohu jakési labutí písně. Uvádí se, že právě během ní se přes mimořádný počet používaných pistolí a revolverů na tyto zbraně přímo v akci spoléhalo stále méně bojovníků. Ti řadoví je nepředpisově nosili spíš jako ukázku svého mazáctví a veteránství. Důstojníci velící bojovým jednotkám si pak ke svým předpisovým krátkým palným zbraním velmi rádi přibírali samopaly a karabiny.

Existuje řada svědectví o tom, že při většině střetů vedených ve druhé světové válce nebylo na výkon pistolí a revolverů dostatečné spolehnutí (a vidět je to třeba i v tomto směru zdařilém filmu "Zachraňte vojína Ryana"). Ale vojáci a důstojníci je obvykle nezahazovali a tahali se s tím kilem a něco dál a dál, a občas dobře udělali. Příběhů o tom, jak některým vojákům pohotově umístěná pistole P.38 se spoušťovým napínáním nebo natažená a zajištěná M1911A1 zachránila život, také není tak málo.

Zejména mnozí Američané na svou pětačtyřicítku nedali dopustit. Mezi nimi nechyběl ani kapitán Melvin Maynard Johnson, Jr., proslulý konstruktér (nejen) automatických zbraní a spisovatel zajímavých odborných knih, který tak učinil v jedné z nich. Ona publikace se jmenuje "Rifles and Machine Guns of the Wolrd´s Armies", vyšla v roce 1944 a je populárněji podaným přehledem výzbroje používané ve druhé světové válce prakticky všemi důležitějšími armádami. Tahle práce je mimo jiné zajímavou ukázkou toho, co všechno Američané věděli a nevěděli o výzbroji svých protivníků, a určitě stojí za to, abychom se k ní na G-I stránkách ještě někdy vrátili.

Ale nyní už ke avizovanému příběhu. Je uveden na konci obsáhlého popisu "U. S. AUTOMATIC PISTOL, M1911". Předchází mu vysoce pozitivní, avšak s přiměřenou objektivitou podaný nástin využitelnosti této zbraně. Volně tlumočeno se zde uvádí, že tato pistole je právě nahrazována karabinou (míněna samonabíjecí M1 Carbine), avšak mnoho lidí nadále preferuje pětačtyřicítku při boji na krátkou vzdálenost. V tomto duchu přicházely příznivé zprávy zejména z bojů s Japonci v pološeru džunglí na ostrovech v Jihovýchodním Pacifiku, kde pistole M1911 dosahovaly skvělých výsledků při použití na nepřítele vzdáleného několik málo stop. Johnson upřesňuje, že to je hlavní účel, pro který byla tato zbraň vyvinuta, a nikoli pro přesnou střelbu na 100 yardů. Zároveň ale také upozorňuje, že s pistolí se může většina lidí snadno stát víc nebezpečná sama sobě (a jak uvádí o něco dříve, i svým druhům ve zbrani), než komukoli jinému, obzvláště nepříteli. K čemuž lze jen dodat: svatá slova.

Poté se Johnson vyznává ze svých citů k Browningově pětačtyřicítce. Podle jeho názoru pro muže, který je s touto zbraní důkladně obeznámený, představuje pistole M1911 opravdu vynikající zbraň pro boj na krátké vzdálenosti, nanejvýš do vzdálenosti 25 yardů. S politováním však konstatuje, že podstatně horší výkony podává náboj .45 ACP při střelbě ze samopalů.

A nyní už slíbený příběh. Jeho hrdinou je seržant námořní pěchoty, účastník tažení na Šalamounových ostrovech, který jej Johnsonovi osobně vyprávěl. Příběh sám je dosti stručný, ale snad v něm naleznete zalíbení.

Seržant chodil do boje vyzbrojen lehkým kulometem ráže .30 jako hlavní zbraní (v originále více výstižněji "for general work") a dvěma pistolemi Colt ráže .45 ACP pro boj na krátké vzdálenosti ("for close-range work"). Při jedné srážce v pološeru džungle okolo řeky Tenaru (Tenaru River) se dotyčný seržant musel spolehnou pouze na své dvě pistoli v boji na tak malou vzdálenost, že prakticky musel do Japonců kopat, aby je vůbec dostal před ústí svých zbraní. Přežil. Takovou službu na tak krátkou distanci by mu nepochybně neprokázal bodák ani žádná jiná zbraň.

Tolik příběh tlumočený panem Johnsonem v roce 1944 široké obci amerického vojáctva, a nyní, v roce 2002 mým prostřednictvím i Vám, milí čtenáři Guns-info. Co Vy na to?





Tento článek najdete na Mgr. Jan Tetřev-Informační server přátel zbraní
http://www.guns-info.cz

Adresa tohoto článku je:
http://www.guns-info.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=196