Balkánské atentáty-politické vraždy v dějinách srbského státu
Datum: Sobota, 15. březen 2003 @ 00:00:00 CET
Téma: Články


Tradice politických vražd či atentátů je, jak se ukázalo, na Balkáně dosud živá. Ale nejen tam. Rád bych zde připomenul několik politických vražd, jimiž se v minulosti řešily státní či rodinné problémy v srbském knížectví a později království.

Vlastně to všechno tak nějak vraždou začalo jako u nás, když se Boleslav rozhodl zbavit Václava a namísto kostelů začal budovat stát.
Postavení balkánských Slovanů koncem 18. a na počátku 19.století bylo všelijaké, jen jen ne dobré. Osmanská říše, jíž byli Srbové, Bulhaři a zlomky dalších národů podrobeni, byla v krizi a snažila se ze svých křesťanských poddaných vyždímat co nejvíce. Centrální moc upadala a místní malí vládci toho náležitě využívali.
Do čela srbského povstání (kolikátého už?), které vypuklo v roce 1804, se postavil Jiří Petrovič, zvaný Karadjordje. Vedl je vynikajícím způsobem, kryt velkým ruským spojencem, jenž vázal velké turecké síly. Jenomže velký medvěd si v roce 1812 uvolnil ruce k boji proti Napoleonovi a jelikož mu šlo o vlastní kůži, na Srby v mírové smlouvě s Tureckem nějak pozapomněl. Proti veliké turecké armádě, která přišla do Srbska v roce 1813, neměl Karadjordje šanci. S většinou vůdců uprchl na rakouské území.
Doma se za něj rychle našla náhrada. Miloš Obrenovič, jeden z Karadjordjeho podvůdců, byl bohatý sedlák a obchodník. Zůstal doma a dělal vše pro to, aby Srbové z porážky vyšli co možná nejslušněji. Když Turci začali opět řádit jako černá ruka, postavil se sám do čela dalšího povstání (1815). Nebojoval však do posledního muže a v krátké době s Turky vyjednal obojstranně snesitelné podmínky. Tvrdou rukou udržoval pořádek. Když se Karadjordje v roce 1817 vrátil tajně do Srbska s tím, že vyvolá další povstání, dal jej ve Smederevu ve spánku setnout a jeho hlavu poslal sultánovi do Istanbulu. Důvod ke krevní mstě mezi Karadjordjeviči a Obrenoviči zde tedy byl. Miloš zemřel po bouřlivém životě roku 1860 přirozenou smrtí, což se většině jeho nástupců již nepodařilo.

Jeho syn Michal již takové štěstí neměl. Upevnil stát,zbavil se zbývajících tureckých posádek, ale nadělal si řadu politických nepřátel. V červnu 1868 podlehl atentátu, jehož motivy nebyly nikdy dostatečně objasněny.

Dalším Obrenovičem, který se dostal k moci, byl Milan. Jemu se budu věnovat podrobněji.
Ve chvíli, kdy vládnoucí Michal Obrenovič padl rukou úkladných vrahů, byl Milan jediným žijícím mužským členem této knížecí rodiny. Bylo mu 14 let.
Po dobu Milanovy nezletilosti byla ustavena regentská vláda (vladařstvo) o třech členech. Vladařstvo si vedlo velice dobře. Podniklo důležité kroky na cestě k úplné nezávislosti Srbska na Turecku, když musel turecký sultán uznat dědičnost srbského trůnu. Následně byla přijata přes turecké protesty nová srbská ústava, na zdejší poměry demokratická, kodifikující mimo jiné dědičnost srbského trůnu v dynastii Obrenovičů a vylučující z nároku na trůn (zdánlivě navždy) konkurenční dynastii Karadjordjevičů.
Zahraničně politicky se vladařstvo orientovalo na Rusko.
Dne 22. srpna 1872 převzal Milan, označovaný jako Obrenovič IV., oficiálně vládu do svých rukou. Slavností se manifestačně účastnili zástupci balkánských slovanských i neslovanských národů a států, zaštítěných autoritou Ruska. Chyběli zástupci Rakouska-Uherska, jehož vláda zakázala účast na slavnostech i delegacím měst, která byla pozvána. Jedním z těchto měst, jejichž zástupcům byla účast zakázána, byla též Praha.
Všeobecně byly s nástupem mladého vzdělaného panovníka spojovány ohromné naděje Srbů, ale také řady ostatních Slovanů po celé Evropě, kteří v něm viděli budoucího sjednotitele jižních Slovanů. Veškeré naděje však byly brzy zklamány.
Politika orientace na Rusko byla záhy opuštěna a již roku 1873 nastupuje z vůle knížete vláda, orientující se na podřízení Srbska zájmům Rakouska-Uherska a na dobré vztahy s Tureckem.
V době balkánské krize let 1875-1878 Milan svým taktizováním způsobil porážku Srbska v její první fázi, kterou změnilo ve vítězství až totální rozdrcení Turecka Ruskem. Pověst vojevůdce, ani diplomata rozhodně neobhájil.
Jeho popularita záhy po válce opět upadla, když obnovil svoji politickou orientaci na Rakousko-Uhersko a rozhodl se uzavřít smlouvu o výstavbě železnic, která měla být financována neobyčejně nevýhodnou státní půjčkou. Železniční půjčka byla počátkem hospodářského rozvratu Srbska, do dvou let vedla k ohromným skandálům včetně odhalení zkorumpovanosti Milana Obrenoviče.
Když v následujících volbách opět zvítězili královi oponenti, tento prostě namísto vítězných povolal do skupštiny propadlé-poražené kandidáty!!!
Ve vzniklém pobouření se 29.října 1882 pokusila o atentát na Milana vdova po bývalém plukovníku Markovičovi. To dalo podnět k policejním zákrokům proti opozici. Pachatelka byla zavražděna, stejně jako dvě její přítelkyně. K soudu nedošlo.
Milan Obrebnovič se nyní mohl opřít pouze o důstojnictvo. Rozšiřoval proto stálou armádu, zatímco příslušníkům tradičních milic, tzv. národního vojska, nařídil roku 1883 odevzdat zbraně. To ve svobodomyslných Srbech vzbudilo silný odpor, takže dokonce vypuklo povstání, které bylo tvrdě potlačeno. Hospodářský rozvrat se stupňoval.
Vnitropolitické problémy se snažil řešit tradiční metodou neúspěšných vlád-vítěznou válkou.
Záminkou se mu stalo sjednocení Bulharska s Východní Rumelií v září 1885. Srbská armáda byla Bulhary během deseti dnů na hlavu poražena a od územních ztrát Srby zachránil pouze zákrok Rakouska-Uherska.
Pozice Milana Obrenoviče byla po porážce velmi těžká. Prakticky všechny politické strany stály proti němu. Došlo také k rozvratu jeho manželství, skandálnímu rozvodu v roce 1888 a sporu o syna Alexandra.
6.března 1889 se náhle manifestem zřekl trůnu a předal království nezletilému synovi. Sám odjel ze země.
Po Milanově odstoupení byla ustavena regentská vláda (vladařstvo), které mělo vládnout namísto nezletilého krále Alexandra. Nastala krátká éra, v níž se zlepšila situace země. Urovnaly se spory s církví, zestátnila železnice, státní dluh se dařilo držet pod kontrolou. To vše trvalo až do 13.dubna 1893, kdy král Alexandr v duchu otcově provedl státní převrat, rozpustil vladařstvo a ujal se moci. Situace se začala opět zhoršovat.
Do tohoto stavu se 22.ledna 1894 vrátil do země Milan Obrenovič, kterého syn záhy jmenoval svým zástupcem a velitelem armády. Na rozhodnutí nejvyššího soudu, který prohlásil Milanovu přítomnost v Srbsku za nezákonnou, se nebral zřetel. Vlády se rychle střídaly a když nejvyšší soud prohlásil za neplatné další královo rozhodnutí, byla prostě zrušena ústava. Mladý král byl pod silným vlivem svého otce.
Milan byl jmenován nejvyšším velitelem armády a jeho odpůrci či kritici byli stíháni pro urážku veličenstva.
Dne 6. července 1899 byl na Milana spáchán atentát. Atentátníkem byla podivná osobnost Ďuro Kněževič. Milanovi se při atentátu nic nestalo, ale využil ho k tvrdému zúčtování s politickými oponenty, zvláště s radikální stranou. Jeho blesková reakce zavdala spolu s dalšími okolnostmi podnět k domněnkám o zinscenovaném atentátu.
Ani represe však Milanův režim nezachránily. V době jeho nepřítomnosti oznámil 21.července 1900 jeho syn Alexandr zasnoubení s Dragou, vdovou po českém inženýru Mašínovi. Milanův nesouhlas se sňatkem a následné odstoupení ze všech funkcí daly záminku ke státnímu převratu. Bývalý král se již do Srbska nesměl vrátit. Zemřel v emigraci 29.1.1901.
Obrenovičové byli z čela srbského státu odstraněni převratem 11.6.1903. Tehdy byl Milanův syn Alexandr, jenž se pokoušel vládnout stejnými metodami jako otec, spolu s manželkou Dragou zavražděn.
Na srbský trůn se po desetiletívh vrátila konkurenční dynastie Karadjordjevičů.
Ani těm se politický teror nevyhnul. V roce 1934 podlehl Alexandr I.Karadjordjevič spolu s francouzským ministrem zahraničí Louisem Barthouem v Marseille dalšímu atentátu. Ten již neměl jen domácí či rodinné kořeny. Byli v něm namočeni jak ustašovci, tak Němci, Italové a Maďaři.

Berte, prosím, tenmto neumělý textík jako připomenutí skutečnosti, že tradice politických vražd na Balkáně je dlouhá. Řešily se jimi problémy rodinné i státní. Někdy stačil jen pokus o atentát, protože se hledala možnost, jak seznámit politického protivníka s výhodami státního zaopatření.





Tento článek najdete na Mgr. Jan Tetřev-Informační server přátel zbraní
http://www.guns-info.cz

Adresa tohoto článku je:
http://www.guns-info.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=409