Zapomenuté výročí
Datum: Úterý, 30. prosinec 2003 @ 14:00:00 CET
Téma: Články


Letos uplynulo 120 let od narození jedné z nejvýznamnějších osobností moderní české politiky, ale také významného českého konstruktéra.


Základní data ze života Járy Cimrmana dnes již zná každý školák, takže si jen dovoluji pozvati ctihodné dámy a pány na stránky http://www.cimrman.at/, na nichž jsem se nedávno královsky bavil.

Škoda ovšem je, že pánové, kteří tyto nepochybně hodnotné stránky vytvářeli, zcela pominuli Cimrmanovy aktivity na poli zbraní a munice. Namátkou připomeňme Cimrmanovu ekologicky motivovanou kampaň za nahrazení černého dýmavého prachu prachem bezdýmným z roku 1901. Jako zaměstnanec obchodu zbraněmi a municí firmy Nik.Szailer und Sohn ve Vídni jistý čas prodával myslivcům výhradně bezdýmný prach, byť požadovali prach černý. Mělo to za následek nejen výrazný nárůst prodeje nových zbraní (bohužel u konkurence), ale také urychlený návrat génia do Čech.

U Cimrmanů to vůbec se zbraněmi nebylo jednoduché, ačkoli Leopold Cimrman, Járův otec, byl vášnivým nimrodem. Lovil se skupinou konzervativních podnikatelů, kteří vyznávali přednosti zbraní s kolíčkovými náboji systému Lefaucheux a odmítali zbraně s centrálním zápalem.
Jednou s sebou vzal na hon svoji dospívající dceru Luisu, která trpěla malou psychickou poruchou. Vše kolem ní muselo být symetrické, vyvážené. Když prostírala, dávala ke každému talíři dvě vidličky, dva nože, dvě lžíce. Z každé strany talíře jednu. Jednou byla přistižena, jak ve vídeňském Belvederu otlouká barokní plastiku, aby dosáhla kýžené symetrie a potkala-li jednonohého či jednorukého invalidu, žádala jej, aby si v zájmu symetrie nechal amputovat i druhou končetinu.
V loveckém srubu, kde se účastníci honu připravovali, dostala se Luisa k zásobě nábojů a zde, vybavena kleštičkami na uskřípávání tvrdých nehtů, vytahala z nábojnic všechny kolíčky. Od té doby již Cimrmanovi zvěřinu pouze nakupovali.
Luisa nakonec skončila v ústavu choromyslných, když se nemohla smířit s nepatrnou asymetrií svého poprsí. Pravidelně se totiž od cizích pánů dožadovala ujištění, že levé ňadro již dorůstá...

Naposled Cimrman přišel do styku se zbraněmi v roce 1906. Ke čtyřicátému výročí bitvy u Hradce Králové hodlal zinscenovat největší živý obraz v dějinách, nazvaný "Bitva u Hradce Králové". Pozval spolky vojenských veteránů, za zemřelé účastníky bitvy měly přijít jejich rodiny a za ty bezdětné by přišli Sokolové. Pruskou armádu organizovala kněžna Wilhelmina von Moltke. Uniformy se šily v rodinách veteránů celou zimu 1905-1906, čímž selský lid zanedbával draní peří, které následně nebývale podražilo.
O akci se ovšem dozvěděl také ing.Karel Krnka, syn Sylvestra Krnky, konstruktéra, jenž nabízel Rakousku zadovky již dlouho před osudnou bitvou. Přesvědčil Cimrmana, že živý obraz by se měl přejmenovat na "Jak jsme mohli vyhrát bitvu u Hradce Králové". Cimrman zpočátku souhlasil, ale jen s tou podmínkou, že vše se bude na naší straně připravovat tajně, aby Prusové vůbec přišli. Karel Krnka nenechal nic náhodě. Odejel do Ruska a na Cimrmanovo jméno i účet zakoupil něco méně než dvě stě tisíc zadovek, zavedených kdysi jeho otcem v ruské armádě. Cimrman přehlédl i několik vagonů bajonetů, které přijely po širokorozchodné železnici na rakouské hranice, ale když mu přišel ze Lvova telegram, že se má dostavit k převzetí dvaceti milionů nábojů, pochopil Krnkův úmysl a ukryl se před věřiteli jako tavič v Poldině huti na Kladně, neboť zde hodlal získat sponzorskou podporu k realizaci živého obrazu "Bitva na Moravském poli".





Tento článek najdete na Mgr. Jan Tetřev-Informační server přátel zbraní
http://www.guns-info.cz

Adresa tohoto článku je:
http://www.guns-info.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=601